Je libo roubíček?
15.05.2008 - Před mnoha lety jsem se v jednom televizním pořadu zeptal Martina Stropnického, který tehdy byl naším velvyslancem v Lisabonu, jestli nemá chuť fackovat a nakopávat, když mu přijede parlamentní delegace například republikánské strany. Pan velvyslanec mě velmi správně umravnil řka, že takové pocity musí zůstat stranou, protože v tu chvíli on je pro ně jeho excelence a oni jsou volenými představiteli lidu. Pochopil jsem tedy, co je to diplomatická zdvořilost, ale pochopit a souhlasit jsou dvě rozdílné věci.Na knižním veletrhu minulý týden mě potkalo mimo jiné i to mimořádné štěstí, že jsem se seznámil s kubánskou velvyslankyní. Ona už věděla - protože informace v některých prostředích se šíří poměrně rychle - že jsem byl před nedávnem na Kubě, a tak se naskytla příležitost k ryze formálnímu cvičení ve společenské konverzaci: Jak se vám u nás líbilo? A já jsem si řekl, že se tedy alespoň pokusím, a povídám: Děkuji, počasí nám přálo. Což je ovšem odpověď, s níž se vlastenec a revolucionář nemůže spokojit.
Po chladně zdvořilém upozornění, že humanitární organizace Člověk v tísni se vměšuje do vnitřních záležitostí Kuby a že jsem tudíž nutně musel mít velmi zkreslené informace, následovalo zdvořilostní pozvání k návštěvě havanského knižního veletrhu, tuším někdy v září. Radostně jsem akceptoval, ale to jenom v první vlně, stejně už jsem věděl, že přijde i druhá. Řekl jsem: Ano, moc rád přijedu, ale až propustíte z vězení moje kolegy a kamarády. A přidal jsem několik jmen, jak jsem si své disidenty z nedávného výletu pamatoval.
Rozešli jsme se ve zlém. Paní velvyslankyně konstatovala, že my dva zřejmě nenajdeme platformu pro dorozumění, otočila se na podpatku a šla si postěžovat nějakému iberoamerickému přestaviteli. Na okamžik mě zachvátila hrůza: co když jsem něco nenapravitelně pokazil? Co když s námi teď Španělé nebudou chtít mluvit a Argentina nám vyhlásí válku? O Venezuele ani nemluvě…
Naštěstí se nic takového nestalo; dodnes mi kontrarozvědka žádné nebezpečí nehlásí. Ozvalo se jenom několik prostých zaměstnanců několika ambasád, kteří byli z dálky svědky našeho nedorozumění. Poděkovali mi, že jsem promluvil i za ně: prý by jí to už dávno byli také rádi řekli, ale ústa jim zacpávala diplomatická zdvořilost… Je libo roubíček?
