S nenapravitelným zpožděním
22.05.2008 - Mně bylo tenkrát sice jenom patnáct, zrovna jsem se chystal změnit základní školu za střední. Koncem prázdnin 68 cestou z chalupy do Prahy jsme se prodírali konvojem sovětských tanků, jeden nás škodolibě natlačil do příkopu za Hostivicemi. Hrozně jsem se bál, ale otec za volantem mě uklidňoval, že v téhle zemi asi musí mít každá generace nějakou smutnou zkušenost na celý život. Zabralo to - už nikdy potom nic můj život tolik neovlivnilo. Všechno, co následovalo, jsem poměřoval jenom osmašedesátým.Od úterka 20. do čtvrtka 22. května se konala v Praze v Městské knihovně mezinárodní konference Pražské jaro 1968: Literatura – film – média, kterou spolupořádaly Literární akademie Josefa Škvoreckého a Městská knihovna. Úctyhodná sestava referujících (Aleš Haman, Milan Uhde, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a další) mě utvrdila v pocitu méněcennosti: „osmašedesátník“ je opravdu mimořádně silný fenomén, který dodnes, i po čtyřiceti letech, výrazně ovlivňuje moji současnost.
Mně bylo tenkrát sice jenom patnáct, zrovna jsem se chystal změnit základní školu za střední. Koncem prázdnin 68 cestou z chalupy do Prahy jsme se prodírali konvojem sovětských tanků, jeden nás škodolibě natlačil do příkopu za Hostivicemi. Hrozně jsem se bál, ale otec za volantem mě uklidňoval, že v téhle zemi asi musí mít každá generace nějakou smutnou zkušenost na celý život. Zabralo to - už nikdy potom nic můj život tolik neovlivnilo. Všechno, co následovalo, jsem poměřoval jenom osmašedesátým.
To ovšem zdaleka neznamená, že bych už v tak raném věku žil politikou. Vnímal jsem ji sice, ale právě spíš skrze rodiče. Já jsem za Pražského jara měl mnohem více starostí s vlastními hormony nežli se svobodou tisku a cenzurou. A když krátký sen končil, pro pořádek připomínám, že to bylo 21. srpna 1968, zrovna jsem byl na brigádě u zedníků v jedné západočeské vísce. Za prvé jsem si chtěl vydělat prací (jinak to tenkrát nešlo) na koženou bundu s železnými knoflíky a za druhé to byla možnost, jak se vyhnout povinné chmelové brigádě při nástupu na střední školu. Hromadné akce jsem z duše nenáviděl.
Úpěnlivé volání pražského rozhlasu jsem poslouchal při natírání rezavých lešenářských trubek. Dělal jsem jim rudé proužky kolem dokola na obou koncích, aby nám je zedníci z vedlejší vsi zase neukradli. Teprve dnes mi připadá příznačné, že ty poznávací pruhy nebyly ani žluté ani zelené, ale zrovna rudé; asi mi tím osud chtěl něco naznačit. Jenže člověk je pitomý a poselstvím shora porozumí obvykle s nenapravitelným zpožděním…
