Mimoděk stávkokazem
26.06.2008 - Celý den té historicky největší stávky hned po devětaosmdesátém, co se konala uplynulé úterý, jsem projezdil Prahou sem tam na motorce. Samozřejmě služebně. O stávce jsem nebyl včas informován, zřejmě proto jsem si jí vůbec nevšiml. Natož abych se byl přidal na nějakou stranu.Stohy slámy v Legerově třídě mi dočista unikly, křižovatka s Anglickou byla ucpána jenom tak normálně jako vždycky. Tím ale nechci říci, že bych byl proti stávkování obecně a proti této antireformní stávce konkrétně. Jenom uvádím věci na pravou míru, aby si žádná ze stran zbytečně nevyskakovala. Milión lidí je přece hodně, příště se musím lépe dívat, aby mi nic neuniklo.
Projíždím blokádou ochromeným městem z centra na letiště. Cesta měří patnáct kilometrů a trvala mi dvacet pět minut. V ulicích se hromadí auta a lidé. Ale někde přece být musejí, když se vyrábějí a množí, léčí a nebo opravují. Všude nakonec nejvíc překážejí jenom policajti. Sirény houkají a zelenobílé vozy se řítí pomáhat a chránit všemi směry. Příjezd k letišti blokují taxikáři. Mají pravdu, objekty těžší než vzduch by neměly létat.
Trápím se - nepoznám, který ministr je dobrý a který špatný. Nejspíš to bude tím, že jsem nikdy žádného vysloveně dobrého neviděl. Jeden odejde, jiný přijde. Příval neschopnosti je nekonečný a dokonale řízený shora. Stejně tak nedokážu rozpoznat, jestli nějaká reforma je na místě nebo není. Kdyby si o tom se mnou někdo povídal, třeba to pochopím, ale dialog není pro parlamentní demokracii dobrá metoda.
Mně se to mluví, já se s motorkou prosmýknu všude. Uznávám, že řídit ministerstvo je nepochybně mnohem těžší než řídit motocykl. Víc to žere a nemá to brzdy. Také pojistka bude asi nepřiměřeně vysoká.
Po pravdě řečeno nemám rád stávkující a jakkoli masově protestující lid. Jednak mám strach z jednoduchých davových pravd a pak to asi bude způsobeno i tím, že mě špatně vychovali; dlouhá léta jsem se musel ve škole učit, že stávkující lid je vždycky v právu. Ale možná že to byla pravda. Nemohu dokonce vyloučit, že je to pravda pořád. Někde v hloubi srdce jsem odjakživa velmi solidární; jakmile vidím, že někdo protestuje proti vládě či parlamentu, nejprve ho podpořím a teprve pak se ptám, o co mu vlastně běží. Ale stejně se těch davů bojím a nemám je rád. Prase aby se ve mně vyznalo…
