Dámy v bílém
20.09.2008 - Ve středu 10. září se konala v Klubu mexických novinářů vernisáž výstavy fotografií Pavla Hrocha „Las Damas de blanco“. Vernisáž proběhla za účasti českého velvyslance v Mexiku Jiřího Havlíka, jehož úřad výstavu zorganizoval, a za přítomnosti mnoha dalších významných osobností, jakými byli například kubánský disident Héctor Palacios Ruiz s manželkou Giselou de la Caridad Delgado Sablón, poslanec Jan Hamáček, předseda Výboru pro zahraniční vztahy PČR nebo vedoucí kubánské sekce společnosti Člověk v tísni Pavla Holcová. Já jsem tam byl za Český PEN klub taky.<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
Putovní výstava zobrazuje manželky vězněných disidentů, smutné dámy v bílém. Každá z nich drží v ruce portrét svého manžela; pohledy ženských očí do objektivu jsou plné hlubokého stesku. Stýská se jim po mužích. Těžce nesou křivdu odloučení, zvláště jsou-li mladé a krásné jako Nancy.
Nancy je manželkou mého přítele Jorge Olivery Castilla, předsedy ilegálního havanského PEN klubu. Jorge je básník, a tak hořkost bezpráví a bolest odloučení popsal ve sbírce s příznačným názvem Na těle i na duši (En cuerpo y alma), která ve spolupráci s Člověkem v tísni právě vyšla dvojjazyčně v edici Knihovnička Českého PEN klubu. Myslel jsem na něho a na jeho bílou dámu, ta půvabná černá tvář visela na zdi hned vedle řečnického pultu, od něhož jsme při vernisáži hovořili. Fotograf ji ovšem zachytil ještě v době, kdy byl Jorge ve vězení, proto se Nancy neusmívá. Když jsem je před půl rokem ve staré Havaně navštívil, už se smála, ačkoli byt v ulici Merced je nedůstojná pavlačová nora bez oken, přestože Jorge byl propuštěn jenom podmínečně a s podlomeným zdravím. Nedivil jsem se ale ničemu a dobře jsem udělal. Jorge mi to dnes básní (v překladu M. Bernkopfové) jasně vysvětluje: „Poslušně si užívám své uvěznění / čekám na hlášení o novém pohledu tvých očí / a bezprostředním přívalu něhy…“ Byl jsem připraven na protestní politické verše, a on na mě s láskou…
I když někteří dnes už vědí, co znamená, když se řekne Damas de blanco, mnohým stále sousloví připomíná spíš nějaký módní proud. Ale v tomto zvolna se scvrkávajícím světě není žádná země dost daleko na to, abychom si mohli dovolit nevědět. Ani Kuba.
