Exil kontra disent
05.10.2008 - Na první pohled se zdá, že by obě složky protivládního hnutí v kterémkoli totalitním státě neměly být v rozporu, právě naopak, měly by svou činnost koordinovat a jejich společným cílem by měla být svoboda. Teprve až tato nastane, budou se moci v klidu porvat o cokoli, tedy především o peníze a moc, a až to vše bude rozebráno, nakonec i dobrou pověst.<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
Myslím, že ve velmi mírné podobě to takhle nějak proběhlo i u nás, v socialistickém Československu - například v mimořádně důležité mediální oblasti situaci zpoza hranic kultivovaným způsobem koordinovalo rádio Svobodná Evropa, jemuž se naslouchalo s úctou a s čepicí v ruce. Jeho obdivované představitele, které jsme do revoluce znali jen podle jména a hlasu, jsme mnozí znenáviděli pro ten čistý štít až počátkem devadesátých let. Jsou ovšem země, kde se s rozepřemi na demokratické časy nečeká. Mám na mysli Kubu, jak jinak.
O své návštěvě "ostrova svobody" jsem už na stránkách Deníku několikrát psal; doufal jsem tedy za celý český PEN, že se naše snahy časem nějak zúročí. Na kongresu Mezinárodního PEN klubu v Bogotě letos v září jsem se tudíž pokusil uvést ilegální havanské centrum do takzvané "světové rodiny" těch zhruba sto padesáti již existujících, ale se zlou jsem se potázal. Můj nápad narazil kupodivu na tuhý odpor především u krajanů mých havanských přátel, totiž u exilového kubánského PENu sídlícího na Miami. Exil zkrátka disentu nedůvěřuje! Důvody pro takovou nedůvěru se ovšem hledají těžko, argumenty působí poněkud křečovitě: 1. Na Kubě už dnes nežijí slušní lidé, kdo chtěl, mohl se legálně vystěhovat v těch několika vlnách, které Castrův režim v minulosti povolil. 2. Uznáme-li ilegální havanský PEN, riskujeme, že do něj budou vstupovat režimní pisálci, a ti nám v budoucnu budou jezdit reprezentovat kubánskou literaturu na kongresy a vůbec všude po světě...
Čtenář jistě sám takto vratkou argumentaci vyvrátí, zvláště žil-li v někdejší ČSSR, nevystěhoval se, a přesto cítí, že by mu právo na titul slušný člověk nemělo být odpíráno. Zrovna tak je komická představa, že by kupříkladu nějaký Donát Šajner nebo Jan Pilař obtěžovali Ludvíka Vaculíka, aby jim zařídil publikování v edici Petlice... (Jistou snahu o splynutí s protistátním proudem literátů projevili ti naši režimní až v těsně porevolučních časech, ale to by byl jiný veselý příběh.)
Na závěr tedy jen už taková legrační byrokratická drobnost: z vyšších míst mi bylo řečeno, že nazývat havanské literáty "ilegálním kubánským PEN klubem" je správné jen potud, že ilegálně používají ochrannou známku PEN. Ovšem legalizovat ji lze opět právě jen z vyšších míst...
