Mluví pravdu, jako když tiskne
16.10.2008 - Už tři dni se mě nikdo na nic jiného neptá, proč bych se měl tématu vyhýbat právě v dnešním fejetonu? Myslím, že nejpozoruhodnější na celé bouřlivé atmosféře okolo minulosti Milana Kundery je fakt, že skutečná pravda zajímá jen velmi malý počet „dotčených“ či „zúčastněných“. Dávám ta slova do uvozovek, protože opravdu dotčenými a zúčastněnými jsou v tomto případě jenom postavy předpokládaného dramatu a nikdo jiný.Přesto veřejnost poměrně hbitě zaujímá radikální stanovisko, a to zpravidla podle toho, jak sympatické či nesympatické je komu Kunderovo dílo. Protože osobním setkáním se mohou pyšnit jenom nemnozí.
Vášnivého polárního zaujetí pro tu či onu pravdu a pro žádnou jinou, zaujetí, které se na obou stranách barikády hemží nejrůznějšími velmi málo podloženými spekulacemi, si zřejmě jako první povšimla televize Nova, která na fenoménu rozpolcené společnosti (po kolikáté už!?) postavila část svého úterního večerního zpravodajství. Jistě tak činila bez nároku na to, že by se zrovna toto médium mohlo postavit do role jakéhosi arbitra sporu, ta představa by byla více nežli komická…
Vášně a city, které v podobných kauzách začnou zmítat veřejností, vypovídají totiž podle mého názoru právě a především o úrovni médií. Lidé jim nevěří, ať jsou třeba i tištěná, raději si udělají vlastní názor na základě nejistých dojmů či rozhovorů s přáteli. Není to úplně špatná cesta, jak se dopracovat alespoň nějakého mínění (ještě lepší je možná trpělivě naslouchat nad pivem a potom zprůměrovat hlas hospody). Tím spíš pak ale ustupuje do pozadí role úřadů zabývajících se chmurnou československou historií, o nulové úloze médií pak ani nemluvě. (Dokonce i redaktoři zahraničních televizí či internetových novin začínají svoje dotazování v kauze opatrnou otázkou: Ano, ale dá se tomu Respektu skutečně věřit? Je velmi obtížné jim vysvětlit, proč je právě Respekt jedním z posledních, kterým tady ještě věříme…)
Úkolem Ústavu pro studium totalitních režimů zajisté není jen tu a tam rozvířit nějakou aféru a pak ji chvíli nechat ve společnosti doznívat. Můžeme tedy jen s napětím či zvědavostí očekávat další vývoj této kauzy a nářek nad nesnesitelnou lehkostí bytí si nechat na později. .
