Můj první PIN
30.10.2008 - Když mi bylo šest let, žil jsem s rodiči v jedné ošklivé novostavbě v Karlových Varech. Jedinými klady toho bydlení, zázraku třetí nebo které pětiletky, byla oddělená koupelna a záchod, malý balkón a veliký sklep. Hlavně ten sklep mne fascinoval – jednak jsme si do suchých, čerstvě vybílených prostor chodili hrát s kamarádkami na maminku a na tatínka (s těmi odvážnějšími i na doktora), za druhé pak jsem byl obzvlášť pyšný na naši samostatnou sklepní kóji.<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
Dvířka té veliké klece z nehoblovaných latí, kde jsme měli uloženo kolo, sáně, třílitrovou sklenici naložených vajec a bednu na brambory, opatřil můj otec zámkem na číselný kód! Zázrak zdevastovaného západoněmeckého průmyslu, dodnes nevím, jak jsme k němu přišli. Zatímco všichni vrstevníci museli potupně fasovat klíče od různých visacích zařízení, mně stačilo pouze zapamatovat si čtyři čísla a pak před zraky užaslých dívek čarovat: 4136.
Dnes už vím, že to byl vlastně můj první bezpečnostní PIN. Vzpomínka na něj se mi vryla do paměti; dosud jej s úspěchem používám všude, kde lze vystačit s pouhými čtyřmi číslicemi. Už ale takových situací není mnoho – leda snad bankovní karty, simky mobilních telefonů, uživatelská hesla v počítačích…
Internetové bankovnictví je mnohem náročnější, například můj milovaný PIN nebere a nebere. Zkusil jsem ho dokonce nabídnout v požadované osmiciferné řadě dvakrát za sebou: 41364136, ale zdálo se mi to nějaké ubohé. Jako by číslo mělo sílu jenom ve čtyřech (stejně jako ve veslování nemusíte nutně sestavit ze dvou výborných čtyřek dobrou osmu). Vzal jsem tedy ten pocit jako výstrahu a zařídil jsem se podle toho, dal jsem si doopravdy záležet na vytvoření nových internetových hesel. (Strmý pád světového finančnictví je i pro mne noční můrou, ačkoli se na většině svých účtů pohybuji v červených hodnotách kontokorentu.) Některá ze sofistikovaných hesel jsem však vzápětí zapomněl a dotyčné účty jsem si zablokoval. Ne, už nikdy to nebude takové jako tenkrát ve sklepě…
Protože první PIN, přátelé, to je něco jako první děvče: zabodne se hluboko do srdce a za dlouhých zimních nocí pobolívá. Do smrti na něj nezapomenu, uvažuji dokonce o tom, že by mohl tvořit součást mého epitafu. Pokud ovšem nakonec nedám přednost číslu svého mobilu. Ale to všechno ukáže čas.
