Kalemegdan
11.12.2008 - Každý národ má mezi svými reprezentanty ostudné či komické postavičky, které jeho jméno na mezinárodním poli hanobí a poškozují. Ale o takových nulách je marné hovořit v hospodách, natož pak pokoušet se psát o nich do novin. V čekání na jejich diagnózu se člověk může věnovat důstojnějším i zábavnějším úkolům. Protože národní hrdost nebo komplex méněcennosti se zakořeňují hlouběji a historicky spočívají na mnohem pevnějších základech.Nedávno jsem navštívil Srbsko. Mimo krásnou rakousko-uherskou Suboticu viděl jsem také Karlovac, kde se zastavil čas před sto lety, navštívil jsem Novi Sad, ale především jsem strávil několik dní v hlavním městě. Bělehrad, jaké zklamání pro Středoevropana zhýčkaného architektonickými památkami…
Domorodí kamarádi mi vysvětlili, jak se to má se zdejším kulturním dědictvím – například místo někdejší knihovny zeje ve Starém Městě jenom kráter označený popiskou… Na první pohled se vše zdá být prosté - zatímco obyvatelé Prahy v kritických obdobích nakonec odevzdali klíče od městských bran obléhatelům, a tak zachránili krásy města, bělehradští se vždycky bránili. Neuchovalo se tedy téměř nic, architektonicky dominuje pevnost Kalemegdan s výhledem na soutok Sávy a Dunaje. Procházka mezi troskami ovšem není povzbudivá, slabší povahy dohání k sebevraždám, vyrovnanější alespoň k úvahám. Zoo, kavárny, hřiště a muzeum s nádherným výhledem nemůže místo zbavit chmur; ostatně ať člověk chce či nechce, stejně se pořád dívá na Malý či Velký válečný ostrov… Možná to ale všechno má nějaký smysl.
Hrdost na příslušnost k národu se vyjadřuje různě – někteří jsou schopni pod vlajícím praporem strávit nekonečné hodiny salutujíce, jiní se i rádi do krve poperou. Srbové mají svou hrdost také v řeči, nechť mi čtenář promine vulgarismus. Často slýcháme ve slovních projevech hrdosti sloveso „jebat“ – mater, boha, máriu a další. Ale jenom v pyšné srbštině lze se dobrat výrazu „jebem ti slunce“. Výš už není možno. Myslím, že tento postoj souvisí s odevzdáváním klíčů, národním charakterem a rovnou páteří. Někdy se mi zdá, že bych možná ani nepotřeboval natolik kompletní panorama Hradčan a zachovalý Karlův most výměnou za sebevědomého ducha. Ale dějiny si se mnou nikdo nevymění.
