Vzpomínky vláčím dál
04.02.2009 - neblahý pár pout, zpívá Pavel Novák ve výborné coververzi slavné Ray Charlesovy I am still loving you. A zrovna tak si připadám i já, ačkoliv nejde tak docela jenom o lásku. Ale ženská v tom je, jak jinak…Když jsem v úterý ve dvě hodiny odpoledne kráčel přes Hrad domů, krve by se ve mně nedořezal: Na mírně vyvýšeném pódiu před mikrofonem tam stála Ona, obklopena davem asi dvou posluchačů, a nejen plamenně, nýbrž i fundovaně horlila proti Lisabonské smlouvě! Bylo úchvatné dívat se na Ni, jako ostatně vždycky, neboť Ona ať říká, co říká, vždycky je monumentální. A že si nebojácně nebrala servítky – řekla například tolik pěkných slov o panu prezidentovi, že by si je mohl rovnou dát za rámeček. Až mě napadlo, jestli si na něho to děvče snad proboha nemyslí…!
Trošku jsem nerozuměl heslům v pozadí: Ne Lisabonské smlouvě! Ano Evropské unii! Za normálních okolností totiž hned naproti na Hradě vlaje jenom jediný prapor s ambivalentním tvrzením Pravda vítězí, kdežto nejbližší vlajku EU byste našli až o ulici níž nad hospodou U zavěšenýho kafe.
Tentokrát však i Ona měla kolem sebe mimo vlajky české i dvě zástavy EU. Připomnělo mi to situaci před rozdělením republiky, kdy slovenští nacionalisté jedním dechem prohlašovali, že nechtějí rozbíjet republiku, ale že hodlají do Evropy vstoupit samostatně. Ale moje vzpomínky se touží ubírat jiným, lyričtějším směrem…
Když se zpívala národní hymna, měl jsem dost času si Ji prohlížet. Samozřejmě jsem Ji jsem poznal, stará láska nerezaví, i když trochu přibrala a malinko sešla. Ovšem ta tvář porcelánové panenky, která mě fascinovala už před třiceti lety, ta zůstala časem nedotčena. A mně znovu před očima vyvstala ta scéna, kdy Ona nás ještě nereprezentovala v Evropském parlamentu, nýbrž jako prostá vedoucí soudružka pracovala v televizním zpravodajství. Proseděla se tam i skrze sedmnáctý listopad.
Brzy po revoluci jsem byl přáteli požádán, abych v krátkém šotu představil nově vzniknuvší literární časopis Tvar, který tehdy právě nahradil bolševický Kmen. Sehrál jsem jednoduchou scénku – jako že čtu ten blbý Kmen, náhle ho rozčileně roztrhnu vejpůl, vhodím do odpadkového koše a obratem odtamtud vylovím nový a neporušený Tvar. Měl jsem velikou radost, jak jsem vtipný, ale považte – Jí se to nelíbilo! Jako by mi nůž do srdce vrážel, když jsem Ji slyšel říkat: Ale soudruhu, tohle ne, to byste taky zítra mohl přijít a trhat nám tu na kameru Rudé právo…!
Jsou chvíle, kdy bych si rád pamatoval méně. V naději, že s tím jednou senilita něco provede, vláčím tedy své vzpomínky dál a jen tu a tam se o ně s vámi nezištně dělím.
