Nové dojmy z Brusele
19.02.2009 - Já mám Belgii rád jako zemi a mám rád i Brusel. Země mi vždycky naznačí, kam celá Evropa směřuje. Když jsem před několika lety projížděl na kole tamní venkov, plochou krajinu s vyasfaltovanými stezkami podél umělých kanálů, vždycky jsem si uvědomoval, že to není tragédie, nýbrž nezbytnost, a že takhle to jednou bude vypadat všude, ovšem jen v lepším případě.Občas jsem zabočil od vody do luk a polí, ale tu asi čtenářům neřeknu nic nového – sejít z cesty tu nelze, leda s rizikem sankcí za vstup na cizí pozemek, neboť mimo volně vytýčenou stezku je vše ohrazeno drátem. Ale to mi nevadí, hlavně aby se lidi měli rádi.
Ani hlavní město Evropy mě nijak nedeprimuje. Nelíbí se mi sice monstra ze skla, betonu a oceli, která se nad pozůstatky někdejší městské architektury tyčí jako nálet mimozemšťanů, ale ty úřady se přece někam nacpat musejí, říkám všem kritikům a škarohlídům. Je to tady pro nás, buďme rádi, že takové neštěstí nepostihlo například Jindřichův Hradec, a chovejme se k obyvatelům té Brusele s pochopením.
Protože lidé jsou tam vesměs báječní. Někdy se sice zdá, jako by představitelé nejrůznějších regionů, kteří cítí potřebu být v Bruseli rovněž zastoupeni, přeskočili jedno vývojové stadium a z vesnic devatenáctého století ocitli se rovnýma nohama v evropské Evropě, kde se cizími jazyky hovoří o neznámých věcech. A tak někdy je sice třeba upřesnit, že fotograf František Drtikol, jehož výstava se plánuje na příští měsíc, skutečně nebude požadovat ubytování, ale to jsou drobnosti, to se časem poddá, to by mi opravdu nevadilo, hlavně aby se lidi měli rádi.
Byl jsem tam minulý týden spolu s Kristinou Váňovou, ředitelkou Památníku Karla Čapka ve Strži, která tam vezla o umělci životopisnou výstavu, a s režisérem Josefem Císařovským, který o Čapkovi natočil film. Konala se slavná vernisáž v Českém centru, já jsem tam chvilku odrhoval, v první řadě seděl a poslouchal středočeský hejtman. Ale to mi nevadí, hlavně aby se lidi měli rádi.
Když jsem pak po vernisáži ještě hrál v hospodě pro krajany, nějaký trouba krajanský mě pořád rušil. Ne že by pouze neposlouchal nebo si povídal třeba i nahlas s přáteli u jiného stolu opodál, ne, to by mi fakt ani trochu nevadilo, není koneckonců žádná hanba podlehnout síle belgických piv. Ale když on vykřikoval do písniček a snažil se být vtipnější než autor. Poslal jsem ho tam, odkud beru skloňování Brusele, ale lidé mi pak říkali, že to nebylo šťastné, že je to nějaký vysoký diplomat. Nízkých způsobů ovšem. To jediné mi totiž vadí, když se lidi nemají rádi a já jsem do toho osobně zapleten.
