Dvé nedorozumění bez následků
04.03.2009 - Měl jsem v uplynulém týdnu řadu představení, z nichž dvě poslední mi dál leží v hlavě, znovu se jimi probírám a přemýšlím o reakcích posluchačů, o smyslu svého konání. Písničky jsou můj život, zaznamenávám, co se mi přihodí a co cítím, nijak zvlášť nepřeháním, poněvadž nemaje žádnou fantazii ani nic jiného než pravdu napsat neumím. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že ty prostinké příběhy a pocity lze chápat jinak, než jak jsem je myslel. Ale…Ve valdickém vězení, kde jsem hrál dlouhodobým frekventantům, jsem s uspokojením konstatoval, jak pěkně i dnes zabírají písně Zabili trafikantku nebo Když se kouří konopí. Překvapila mě jednak nečekaná reakce na lyrický text Jako anonym, kde v nadsázce tvrdím, že „jsem se tak dlouho máčel ve vaně, až jsem si rozmočil daktyloskopický vzor“. Jeden z diváků se mě po vystoupení s jistým profesionálním zájmem ptal, jestli by to fakt bylo možné nebo jestli jsem si to jenom vymyslel. Druhým překvapením pak byla rada na celý život, kterou jsem dostal na základě sloky téže písně: „Zaškrtím všechny, kdo mi ublížili, po právu jako samozvaný kat, nebo je nechám, aby žili, nechám je zvolna umírat…“. Rada byla prostá – když zabít, pane, tak jedině za peníze. Protože prosedět těch dvanáct třináct let zadarmo je to nejhorší, co člověka může potkat. Pomyslel jsem si své o výchovném smyslu nápravných zařízení, ale někde hluboko v koutku duše jsem tu pravdu chápal. (Zadarmo se i špatně píše, o sezení nemluvě.)
V Památníku písemnictví proběhla ušlechtilá akce u příležitosti výstavy fotografií Ludvíka Vaculíka - autor četl pár ukázek ze svých knih, já jsem dostal za úkol proložit četbu písničkami. Sál Boženy Němcové byl zaplněn takřka do posledního místečka, mezi diváky seděl i ministr zahraničí. Karel Schwarzenberg je už dlouho mým nejoblíbenějším politikem, a tak mi vůbec nevadilo, že během produkce spal. Večer se odvíjel v lehkém duchu, potlesk by uměřený, spát se dalo dobře. O šestém smyslu pro realitu a povinnost ovšem svědčí fakt, že když jsem se v ideově nenáročné písni Kuna ví dostal ke sloce, v níž se zpívá, že „smažený či do salátu, celer, to je základ státu“, pan ministr se bleskem probral a rozhlédl se, zda situace nevyžaduje intervenci. Když uviděl, že se národ pouze směje, opět poklidně upadl do státnické dřímoty.
V obou jmenovaných kauzách jde o modelový druh nedorozumění mezi davem a mluvčím, které je běžné ve všech politických systémech. V mém případě však alespoň nebude mít takzvané nedozírné následky.
