Šestá zpráva z Měsíce /autorského čtení/
01.08.2010 - Na hudebním festivalu Francofolies 2005 v La Rochelle jsem byl svědkem zvláštního jevu. Mladá generace bardů v pocitu nedostatečnosti obyčejné písničky prováděla kolem svých vystoupení neuvěřitelné věci, člověk si připadal jako na Matějské pouti – hrálo se na kytary nohama a deštníkem a pánví a za zády a vleže, jakýsi písničkář z Normandie dokonce za hry metal kozelce, aniž by přestal hrát a zpívat.Neříkám, že by to nebylo působivé, ale přece se mi ulevilo, když na pódium přišel stařičký Georges Moustaki, normálně se posadil s kytarou na kolenou a obyčejně začal zpívat.
Čas od času nepochybně dochází v mysli každého umělce k pocitu, že on sám i jeho žánr už se vyčerpali a že je třeba vlastní projev obohatit o něco opravdu neobvyklého. Kupříkladu navonět knihu nějakou skandální esencí, polepit stránky reflexní drtí z rozbitých zrcadel, obléci knihu do obálky z dámského spodního prádla a tak dále… Někdy takový pocit proběhne celou generační vlnou, a potom běda čtenáři, milovníku příběhů.
Z našich francouzských hostů občas jako bych tuto touhu cítil, jako by někteří usilovali o to, za každou cenu přijít s něčím novým /člověku pak maně na mysli vytane citát G. B. Shawa, když hodnotil dílo mladého autora slovy: ve vašem díle je mnoho hezkého a nového, to nové však bohužel není hezké a to hezké není nové…/. Jiná věc ovšem, když se Jacques Darras rozhodne vrátit se ke kořenům poezie a podat nám svou báseň o karnevalu vestoje, zvučně, zpěvně a rytmizovaně, s náznaky tanečních figur. Tu nás i jeho propocené tričko vrací do šera dávnověku i do šera lidské duše, v níž karneval probouzí cosi, co muselo po celý rok dřímat a čekat…
V této souvislosti mám
naopak radost, že drtivá většina českých autorů /viděl jsem jich prozatím asi
polovinu/ nijak zvlášť neexperimentuje a drží se víceméně tradičních představ o
tom, co je poezie a co je próza. I když… I když stejně úlevně jako před lety
Moustaki nakonec na mě zapůsobil v sobotu 17. července Pavel Kohout.
Ačkoli četl o věcech často bolestných a drásavých, síla vyprávění spočívala
právě v jeho obsahu a v kráse jazyka a v ničem jiném. Pokusy o
výčitky a předhazování minulosti v otázkách publika řešil s klidem a
úsměvem, který se některým mohl zdát mírně provinilý, jiným laskavý a vědoucí,
když odpovídal: Já se to nesnažím omluvit, ale jenom vysvětlit…(A jedné dámě,
která si přinesla jeho sbírku z hloubi padesátých let, napsal věnování „S
omluvou P.K.“) Člověk by skoro řekl, že vysvětlení jako omluva stačí. Nebo
nestačí?
