Ulice Merced
12.11.2010 - Ulice Merced je díra ve staré Havaně; skládá se z domů napůl zhroucených, obtékaných splašky a špatně osvětlených. Narazíte na ni, opustíte-li načančaný bulvár Obispo a vydáte se do staré, zpustlé zástavby. Tady utichnou obdivné výkřiky západních turistů. Pokud se jim podaří na chvíli uniknout bedlivé pozornosti fízlů vydávajících se za průvodce, pak zde jen stojí a němě zírají, mnohým dojde, proč je nájemné v Havaně tak fantasticky a příkladně nízké… V ulici Merced bydlí můj přítel, básník Jorge Olivera.Možná je přátelství příliš silné slovo pro vztah, který jsme na jaře roku 2008 navázali: od té doby jsem ho neviděl. Mám o něm ale zprávy od jiných přátel, kteří na Kubě pracují nebo kteří se tam občas s nějakým cílem vyskytují. Přes ně si posíláme vzkazy a oba se těšíme, že se jednou opět shledáme, on se možná těší víc, protože mít pas a koupit si letenku bude pro něho znamenat víc než pro mne.
Byl jsem na Kubě jako předseda Českého PEN klubu, abych podpořil snažení Olivery a jeho přátel založit nezávislé havanské centrum PENu. Vycestoval jsem díky kubánské sekci společnosti Člověk v tísni, která mi pomohla s přípravou i s náplní výletu. Setkal jsem se s mnoha Kubánci, usilujícími o svobodné vyjádření myšlenek, většinou patřili do literárních nebo církevních kruhů, ale návštěva u Olivery v ulici Merced na mě zapůsobila nejhlouběji.
Já hovořím jen velmi lámanou španělštinou, právě až setkání s Jorgem mě přimělo začít studovat další jazyk, ale tehdy jsem neuměl opravdu ani slovo, a tak jsem se trochu bál, že zprostředkovaná konverzace bude skřípat. Ale moje tlumočnice Míša, která se mnou přicestovala už z Prahy, všechny mé obavy rozptýlila: také ona vzala problémy kubánských disidentů za své a její tlumočení bylo mnohem víc nežli chladný převod informací. Zčásti v šoku, zčásti plni soucitu jsme rozmlouvali s Jorgem a s jeho krásnou ženou Nancy o tom, jak žijí, co a kdo je nejvíce trápí a jak bychom jim mohli pomoci. V bytě vybaveném plastovým stolkem a několika popraskanými zahradními židlemi bychom byli očekávali, že nás Jorge logicky požádá o nějakou materiální pomoc jako všichni ostatní. Ale kupodivu jeho otázky a přání se stále točily okolo založení a fungování havanského centra PEN klubu, okolo možnosti učinit je součástí Mezinárodního PENu. Bavili jsme se o věci tak konkrétně a zaujatě, že jsem úplně zapomněl být tou nesobeckostí dojat. Když jsme se loučili, slíbil jsem mu, že na blížícím se kongresu Mezinárodního PENu přednesu jeho přání, poreferuji o situaci havanských literátů; nepochyboval jsem o tom, že budou do té mezinárodní rodiny nadšeně přijati. (Na kongresu v Bogotě o pár měsíců později byla moje zpráva s úsměvem vyslechnuta a můj návrh na přijetí tzv. Havanského centra byl rázně smeten se stolu. Hlavní odpůrce, kubánské exilové centrum v Miami vyjádřilo názor, že: 1. bychom tím jenom legalizovali Castrův režim, 2. exilový PEN je dostatečnou reprezentací svobodných kubánských literátů a 3. na Kubě už nežijí žádní slušní lidé, protože buď emigrovali, nebo se v rámci občasného Castrova „vypouštění ventilu“ legálné vystěhovali. Výbor Mezinárodního PENu k tomu ještě dodal, že užívání názvu PEN klub je v případě havanských disidentů protiprávní…)
Neřídil jsem se během své kubánské cesty doporučením navštívit každého vybraného literáta jenom jednou a nevracet se na „místo činu“ - Jorge mi ostatně jasně řekl, že z policie strach nemá a naše návštěva mu nijak ublížit nemůže – a po několika dnech jsem přišel znovu a pak ještě jednou. Možná zde se zrodilo to, co jsem v úvodu nazval přátelstvím . Na obou dalších návštěvách, kdy už jsem své svědomité tlumočnici dal volno, jsme těžce lámali jazyk, já španělštinu a Jorge angličtinu, smáli jsme paragrafům se a pili nezdravou vodu z kohoutku, Nancy dokonce udělala smrtelně silnou kávu. Dostal jsem na rozloučenou od Jorgeho rukopis jeho nové sbírky veršů nazvané En cuerpo y alma. Nevěděl jsem sice, jestli neslibuju příliš, když říkám, že mu zařídím, aby kniha vyšla v Česku /na rozdíl od jistoty přijetí do Mezinárodního PENu tady jsem si byl českým nakladatelským světem velmi nejistý…/, ale Jorge na mě hleděl s takovým nadšením pro možnosti demokracie a také s důvěrou v moji moc, že jsem to slíbil bez mrknutí oka.
Knížku nakonec přeložila tlumočnice Michaela Bernkopfová, měla k ní ostatně osobní vztah stejně jako já, a společnou péči Člověka v tísni a Českého PEN klubu vyšla sbírka dvojjazyčně /česko-španělsky/ v roce 2008. En cuerpo y alma, Na těle i na duši. Máme naštěstí mezi svými členy manžele Olgu a Olega Krylovovi, jejichž nakladatelství se věci ujalo, knížka byla na světě velmi rychle, několik desítek výtisků dokonce už koluje po Havaně a celém ostrově. Aniž bychom to tehdy byli tušili, dala vlastně jako první svazek základ edici, které dnes hrdě říkáme Knihovnička PEN klubu a ČvT. Za dva roky čítá už čtyři díla /dále kurdského básníka Ahmeta Arífa, Jorgeho sbírku tentokrát ve verzi španělsko-české a konečně čerstvě vydanou knihu o čínském disentu a Chartě 08/. Také cíl Knihovničky PENu se za tu dobu vyprofiloval – vydáváme literaturu ze zemí, v nichž vládnou nedemokratické poměry, vydáváme vždy dvojjazyčně, tedy v originále a pak buď česky, nebo v nějakém světovém jazyce, aby kniha byla prezentovatelná na mezinárodním fóru. Autorů neplatíme, vydání je čestné, knihy neprodáváme, leč distribuujeme.
Jistěže celá věc má jedno zásadní úskalí – vydání každé takové knihy je především počin ve prospěch perzekuovaných literátů té které země, slouží jejich zviditelnění v Česku i ve světě, mělo by pomoci zlepšit jejich situaci. Knihy neprocházejí redakčním řízením, z pochopitelných důvodů není možné na rukopisu s autorem dále pracovat, neexistuje ediční plán. Děláme jenom jazykové korektury a pak knihu vydáme s tím rizikem, že se můžeme dočkat i výtek ohledně kvality díla. Na Kubě jsou větší autoři, lepší básníci, řeknou mi znalci. Já s takovým tvrzením nemohu ani nechci polemizovat, mohu jen říci, že poezie nejsou dostihy a že Jorge Olivera je můj přítel. Tady je jeho báseň o strachu, která už se pomalu stává součástí mého jevištního repertoáru – četl jsem ji v Mexico City, v Dakaru, v Bogotě či v Tokiu na kongresech Mezinárodního PEN klubu, ve Francii, v Rusku, v Číně…:
NADPŘIROZENÝ
Můžu si zanotovat píseň pod vodou
bez falešných tónů.
Můžu spát bez pohnutí celých dvacet sáhů
a probudit se jako žralok
navracející se z výtečné večeře.
Jsem královský mořeplavec ve vlnách.
Ten, kdo kráčí bosý po útesech.
Přežít je mou přirozeností.
Přírodní zákon, který mě osvobozuje
od naléhavé potřeby se přizpůsobovat.
Můžu dýchat pod vodou,
protože se tak rozhodnu
a protože skoro nemám strach.
Jorge Olivera Castillo byl také symbolicky /virtuálně/ přítomen na festivalu nazvaném Du coté Cuba, který letos v říjnu pořádala společnost Ecritures d Europe et du Monde v Normandii ve spolupráci s místní Amnesty International a s Českým PEN klubem. Byl jsem tam, abych představil Oliveru, který pochopitelně nedostal povolení opustit ostrov svobody, abych přečetl pár ukázek z jeho díla a především abych po tamějších knihovnách distribuoval francouzsko-španělskou verzi jeho En cuerpo y alma – Dans le corps et l´ ame. Na plakátech byli dále uvedeni Oliverovi krajané, exulanti žijící ve Francii, prozaici Eduardo Manet a Zoé Valdes, festival měl být prostřednictvím Oliverova případu připomenutím poměrů, v nichž lidé na Kubě žijí a literáti tvoří. Oba exulanti však nakonec v poslední chvíli odřekli prý kvůli stávkám, pořadatelé se ale nemohli zbavit podezření, že důvodem byl spíš nízký počet hotelových hvězdiček a skromnější honorář. Když přece i ten Čech přijel stávka nestávka...
Pro mě to sice v Caen, v Sain Lo, v Sain-Aubin-sur-mer nebo v Granville znamenalo víc práce, ale nakonec jsem byl rád, protože se mi tím naskytla další možnost, jak se ve vztahu k Jorgemu dále vyrovnávat se slovem přátelství. Četl jsem z jeho díla, vyprávěl jsem o něm, jako vyprávím vám, popisoval jsem ulici Merced, smutek jeho hroutícího se bytu a těžce kovovou chuť vody z kohoutku. Vysvětloval jsem Francouzům pokrytectví kubánské totality a vyzdvihoval statečnost těch, kteří se dnes okolo Jorgeho shlukli v Klubu havanských spisovatelů. (Mimochodem myslím, že jako Češi můžeme být hrdí na to, že jejich shromáždění a autorská čtení probíhají za významné pomoci tamější české ambasády!) Mluvil jsem tedy o Oliverovi a jeho druzích k Francouzům v sálech knihoven a v malých divadlech či klubech, snažil jsem se být co nejpřesvědčivější, když jsem vysvětloval, o co a v jakých podmínkách usilují, co riskují. Velmi často jsem však narážel na zeď neschopnosti či nechuti porozumět: Vždyť už ho pustili z vězení, tak o co jde? A Raul je přece daleko liberálnější než jeho bratr… Kuba je dnes něco jako Švýcarsko Střední i Latinské Ameriky… Dočkal jsem i všetečné otázky, proč to vlastně dělám a kdo mě platí. A tu jsem si musel přiznat, že opravdu vše konám s jistou vidinou prospěchu, Jorge mi totiž slíbil, že až bude na Kubě svoboda, dostanu od nich roční stáž někde na Malecónu s výhledem na moře…
Předpokládám, že české veřejnosti, přinejmenším čtenářům tohoto listu, je zbytečné zeširoka vysvětlovat, dvacet let není tak mnoho, ještě si snad pamatujeme a víme. Nám myslím stačí poreferovat, tedy to berte jako referát. A projděte se ulicí Merced. Ze třetího patra jedné z trosek vám nebude mávat kubánský básník Jorge Olivera, protože jeho byt nemá žádná okna.
Váš Jiří Dědeček
