Zase jsme prohráli s Rusákama
01.02.2013 -Zase jsme prohráli s Rusákama
Zatímco manželka za plentou volila, já už měl občanskou radost za sebou. Podíval jsem se tedy nenápadně do přeplněného koše na papíry u dveří. Přetékal vyhozenými volebními lístky a neobsahoval ani jediný se jménem Karla Schwarzenberga, z čehož usuzuji, že asi všechny už ležely v urně. Považoval jsem to za dobré znamení. Doma jsem nadšeně vzal kočku na klín a dívali jsme se spolu na televizi. Sčítání hlasů, hodina snů a nadějí. Ona miluje statistiky a barevné grafy, ale neumí prohrávat.
„Musím z těch vašich voleb na záchod a pak se uchyluji do vnitřního exilu,“ řekla naše kočka Růženka, když už všechno bylo smutné a jasné. Ona ještě pamatuje Václava Havla, asi se těšila, že by se ty šťastné doby mohly zopakovat. Letos jí bude patnáct; není vyloučeno, že se při dobré životosprávě ještě dožije lepších časů, ale bude si muset dalších pět let počkat. Je to taková typická pravdoláskařka. Ostatně jak jsme ji vychovali, takovou ji máme. Její přezíravý postoj mi ovšem není příjemný, chová se, jako kdyby všechno předem věděla. A její výraz říká: Já jsem vás varovala, teď za mnou nechoďte.
„Počkej s tím exilem, Růženko,“ chci si ji podrbat a trochu si vylepšit náladu. „Ty se chováš, jako kdyby to byla moje vina! Přece jsme všichni dělali, co jsme mohli!“
„Hovno,“ povídá kočka otráveně /jak ta je někdy sprostá…/ „Řekni mi jednu věc. Týkaly se ty Benešovy dekrety myší?“
„Nepleť do toho myši,“ povídám.
„Odpověz na otázku – týkaly, nebo netýkaly?“ Ona dovede úporně trvat na svém.
„Řekl bych, že ne,“ vykrucuju se.
„Řekl bych…“ opakuje posměšně. „Ale jistě to nevíš! Protože jistě už tady o nich neví nikdo z vás nic! Jenom se necháte strašit minulostí, místo abyste se starali o budoucnost!“ prská navztekaně.
„Jakou budoucnost máš na mysli?“ ptám se, i když tuším.
„Jakou… Co nejdál od Moskvy,“ odvětí Růženka moudře. „To byl přece důvod, proč jste volili Karla, ne? Ale v celý kampani o tom nepadlo ani slovo.“
„Růženko, je to ministr zahraničí, nemůže přece postavit svou kandidaturu na protiruském postoji, byť to byla stokrát pravda!“ vysvětluju kočce něco, čemu sám vlastně ani nevěřím a co se mi vůbec nelíbí.
„Když nemůže, nemá kandidovat. Nakonec ho hravě utáhli na ty dekrety. Sedmdesát let starý, papír tak akorát pro ty myši! Hanba fuj!“ Růženka se dovede strašně rozčílit, to už pak ocasem nemrská, ale přímo jím točí jako splašenou klikou. „Máte prezidenta, jakýho si zasloužíte, jste jenom laciní krasoduši, duchovní prázdnota a alkoholici. Chátra, verbež, svoloč /to je rusky plevel, to si zapamatujte, to se vám bude příštích pět let v konverzaci hodit/!“
Naše kočka nemá volební právo. Kdyby se smělo volit jen od jisté výše IQ, nejen bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženské vyznání, ale i bez ohledu na živočišný druh, předčila by hravě 54,12% českých voličů, to je jistá věc. Možná proto je tak frustrovaná.
„Růženko, nedělej tyjátr, koneckonců je to jenom na pět let,“ povídám smířlivě a chci ji pohladit přes uši, jak to má ráda. „Stydět se za svého prezidenta, to jsme se naučili my, starší už za Husáka, pak jsme si tu hanbu pěkně zopakovali s Klausem. Pamatuješ, jak se „pan prezident“ nechal fotit na Klínovci s šéfem karlovarské mafie a měl na sobě bundu s logem jeho firmy? Horší už to nebude, ne?“
„Jdi do hajzlu,“ odsekne kočka. „Nemám na tebe náladu! S Rusákama jste to zase prohráli!“ A zavrtá se do nejzazšího kouta pod postelí.
Má pravdu. Zase jsme prohráli s Rusákama. Teď se budeme chvíli pokoušet vysvětlit si tu prohru tak, aby vypadala alespoň trochu jako výhra: Vždyť to po skvělém výkonu skončilo jenom o deset, kdo by to byl před utkáním čekal? Šance byla veliká, jenže pak nastoupil Ragulin a smetl všecko, co mu stálo v cestě. Opět jsme to projeli, i když se naši chlapci vydali z posledního…
Ale prezidentské volby v Česku jsou možná i důležitější než hokej. A jako každý příměr také tento kulhá: reprezentant Lukoilu totiž do zápasu neoblékl firemní tričko s logem. Zatím…
