Jiří Dědeček - básník a písničkář

05.08.2010
Dnes se vám,vážení čtenáři, ozývám z Měsíce naposledy. Abych citoval svého slavného amerického předchůdce, byl to nepatrný krůček pro člověka, ale velký krok pro lidstvo. A nejen pro ostravské. Vše totiž viděli také v Brně; ke shlédnutí byly naše večery i na internetu /www.autorskecteni.cz/.

Vydavatelství: Supraphon
Vydáno: 2010

4 po dvaceti letech...Ale jsou tam oproti LP i mnohé kousky navíc...

Vydavatelství: Galén
Vydáno: 2009

Mystifikující Dědeček

 Jiří Dědeček je písničkář, spisovatel, básník a překladatel. Nedělá mu potíže napsat báseň v jakékoliv pevně dané formě. Už vydal francouzské sonety (sbírka Znělky) nebo vlastní variace na japonské básně haiku (sbírka Haiku haiečku). Překlady proslul zejména z francouzštiny (Brassens, Brel). Když ke mně dorazila kniha Angiolo Poliziana Rispetti a dispetti (Poklony a pošklebky) v překladu Jiřího Dědečka, podivil jsem se trochu, že překládá z renesanční italštiny, ale řekl jsem si, že třeba mu někdo udělal prozaický překlad obsahu (podstročnik, jak se říká) a akceptoval jsem to.

Díky tomu, že jsem měl několik dalších knih k recenzování, ušetřil jsem si hloupou blamáž, kterou utrpělo i několik literárně recenzujících kapacit. Než jsem stihl překlady pochválit, ukázalo se, že ve skutečnosti o žádné překlady nejde. Dědeček napsal všechny básně sám v důsledku neopětovaného eroticko milostného poblouznění, a jen předstíral, že tlumočí. Celá mystifikace byla dotažená téměř k dokonalosti. Poliziano existuje, poezii psal, sbírka je vybavena i jeho krátkým curiculem vitae a dokonce i uvedením italského pramene (Sossopra Edizioni, Milano, 1962, doslova edice naruby). U každé básně je její „původní“ italský název.

Z básní jsem byl nadšen. Půl tisíciletí stará poezie, bez moderních reálií dnešního světa, zasazená do renesanční Florencie, a přece tak blízká dnešní psýše! Někdy něžná a křehká, jindy krutě urážející. Elegantní kombinace lehce archaizujících výrazů a přitom z nich vznikají hutné verše v podstatě dnešním jazykem (Krásná tvář chůze věk a míry / jsou pilíře té mojí víry).

No a vidíte, on si to vymyslel. Údajně použil nastrčeného autora proto, aby známí i neznámí nepátrali, která La belle dame sans mercy byla jeho inspirací. A nebo i to je jen mystifikace a prostě se královsky bavil. Každopádně napsat něco, co vypadá velmi přesvědčivě jako půl tisíciletí let stará poezie není zdaleka jednoduché. Využít při tom starou striktní formu a ukázat i jemné možnosti jejích variací je přímo didaktické. A mistrně při tom vyjádřit krajní polohy citu, je to podstatné.

Dědečkovi se to povedlo. Je to docela hezká zábava. Možná si s kamarády budeme nějaký ten pátek místo limericků vyměňovat rispetti.

 

Jiří Moravský Brabec

Folk & Country, 2009, roč. 19, č. 9, s. 4

Vydavatelství: Národní divadlo
Vydáno: 2007

Taneční divadlo s podtitulem „Sólo pro tři“ je strhující představení inspirované životy a písněmi tří zpívajících básníků 60. a 70. let minulého století. Jacques Brel, Vladimir Vysockij a Karel Kryl jsou dnes již jména klasiků, jimž však toto označení z duše a po právu vlastně nesluší. Tři velcí umělci, kteří ač mluvili odlišnými jazyky, jakoby promlouvali stejnou řečí. Hlasem své doby, hlasy svého národa, ale především hlasem lidského srdce, bez ohledu na čas a prostor, z ruských a francouzských originálů v kongeniálních překladech Jiřího Dědečka. Tento netradiční projekt uměleckého šéfa baletu ND a choreografa Petra Zusky, který ušil přímo na míru sólistům i sboru je ojedinělý svou symbolikou, detailním propracováním námětu a důmyslnou režijní koncepcí.
premiéra: 19.5.2007