Řekni ďáblovi nazdar
15.11.2007 - Nějak jsem to tuhle u nás v hospodě přehnal, jak se do rána propírala Hutkova písnička Udavač z Těšína. Ulehl jsem druhý den okolo čtvrté odpolední, že si dopřeju jenom půlhodinku, ale nedopřál jsem si ani pět minut. Nejdřív zvonil mobil, když jsem ho umlčel, ozývala se pevná linka – média chtěla vědět, co tomu Jardovu činu my, písničkáři říkáme. Deníky, týdeníky, televizní kanály…Nejradši bych neříkal nic. Je to prostě jeden z mnoha songů. Myslím, že Jarda má víc lepších než horších, ale tak to chodí. Písničkář píše, protože musí, protože vždycky psal o tom, co ho obklopuje a co ho trápí. Nechce-li být falešný, nestylizuje se do pokrytecké účasti, kterou dojme davy, ale píše o něčem, co se ho bytostně týká a čemu rozumí. Třeba o morálce. Na to má Hutka větší právo než většina z nás.
Perfidní žurnalistika mu podsouvá závist, ale každému, kdo zažil jeho grandiózní sedmdesátá léta, musí obvinění připadat směšné. On ví, co je sláva a úspěch; na rozdíl od jiných zná už i odvrácenou stranu. Možná se to dalo sepsat lépe, ale od Hutky jde o statečný čin právě proto, že sám je písničkář.
Pavel Verner v Právu se domnívá, že by měl napsat o tom, kdo „nutil kdysi lidi k udávání svých bližních, a tak dosud nenápadného darebáka postavil na pranýř, kde je na něho konečně vidět. … Jaroslav Hutka neměl sílu napsat píseň o nepopulárním estébákovi, a tak si kopl do estébákovy oběti, do populárního kolegy.“ Jenomže ten estébák je naprosto nezajímavý, poněvadž on nekáže národu, nepokoušel se rozplakat národ písní o Sarajevu ani o tom, že už zase bijou děti, tak jako v listopadu. A hlavně - požadavek jít po příčinách zla namísto po jeho projevech je dobrým pokynem soudu, ale naivní radou umělci.
Jak zpívá jiný písničkář, ďáblovi se má říct ne. Když to jde. A když to nejde a člověk mu řekne nazdar, musí počítat s tím, že si toho jednou někdo všimne. Nakonec je to jenom písnička, nikoliv ortel. Patnáctky nepřestanou vzdychat a tantiémy poběží dál.
(publikováno v Deníku 15.11.07)
