Bát se a krást
Vydavatelství: Galén
Vydáno: 2005
Fejetony psané pro Svobodnou Evropu, BBC, Hospodářské noviny a další média...
Cizík
S krásným
a slunečným koncem těch prodloužených prázdnin se u nás na chalupě usídlilo
neznámé kotě. Protože bylo cizí, pokřtili jsme je Cizík. Aby pochopilo, že u
nás už je plno, protože tam sídlí tlustá, mourovatá Růženka. Cizíkovi to ale
nevadilo, byl hravý, milý a laskavý, trpělivě se nechal brát za kůži a
vyhazovat z okna a vracel se kudykoli – škvírou pode dveřmi, větrací
rourou digestoře. Rozhodl se, že právě my jsme jeho lidé na celý život. Žena sice tvrdila, že mu jde jen o to dostat
se do Prahy a tam že nás potom opustí a odhodí jako vymačkaný citron, ale mně i
tahle snaha byla sympatická – tak cílevědomě jít za svým, to už se dneska mimo
Jana Kavana nikde nevidí.
Cizík zprvu nechápal, proč ho pořád posíláme pryč, ale
jak moje ruce, jež původně hodlaly být surové, postupně něžněly, došlo mu, že
pod neprostupnou krustou se skrývá měkké srdce. Pak už bylo hračkou vrážet mi
do něho šíp za šípem - uměl se dokonce nacpat do mezery mezi střešními taškami
a krovem a tam potom žalostně mňoukat o pomoc. Několikrát jsem kvůli němu na
různých místech rozebíral střechu. A tak jsem si říkal, že ho budu hodně krmit,
aby co nejdřív vyrostl a do žádné škvíry se nevešel. Když jsem ho pak ale
spatřil sedět uprostřed dvora, obklopeného svěží zářijovou travou plnou
sedmikrásek, s hlavičkou na stranu a slabomyslným výrazem v očích, už
jsem se ani neptal, kterého politika mi připomíná. Jen jsem si vyčítal, že ho
chci tak rychle zbavit dětství. Byl dojemně jednoduchý a krásný. Zosobněné
štěstí. Parafrázoval jsem si v duchu slova z deníku Pavla Juráčka, zda je
dobré, aby se tak čistá a šťastná bytost dožila smutné dospělosti. Nežli mne
však napadlo, jak ho v jeho vlastním zájmu utratit, přijeli na návštěvu
známí.
Říkali sice, že žádná koťata
vidět nechtějí, že se na ně ta zvířátka dívají prosebnýma očima bosenských
uprchlíků, ale Cizík se nedal zadržet. Zatímco u nás mu Praha kynula jen
v mlhavém příslibu „někdy v září“, u našich přátel vytušil, ano,
nebál bych se říci vyrozuměl, že se vracejí za chvíli. Usedl na klín dámě a
pokud vím, dodnes se odtamtud nezvedl. Protestovala zprvu, ať tu prašivinu dáme
pryč, my jsme však zbaběle Cizíka zapřeli, že není náš, ať si to s ním
nějak vyřídí sama. Ještě týž večer nám volal její muž, že na něj manželka šišlá
a krmí ho krůtí šunkou.
Odedávna jsem byl přesvědčen, že
když člověk po něčem opravdu velmi touží (a je tudíž ochoten pro věc i mnoho
udělat, obětovat), nakonec dosáhne svého. To by bylo, aby se osud nepoddal,
říkával jsem vždycky. Možná jsem v posledních letech na svou víru trochu
pozapomněl, možná jsme na ni ve věcech veřejných všichni dokonce tak trochu
rezignovali. Ale od toho právě existují kočky, aby člověku důležité věci
připomněly. I když jsou třeba cizí.
