BIBLIOGRAFIE

Pohádky o Malé tlusté víle


Vydavatelství: MEANDR
Vydáno: 2012


                        Jak se Trpasl naučil říkat r

 

            Někteří lidé ráčkují. Písmenko r se jim tvoří kdesi hluboko v hrdle, a když je vysloví, vypadá to, jako kdyby kloktali ústní vodu. Jiní lidé (ale těch je méně) vyslovují r správně. Opřou špičku jazyka vpředu o horní patro a zadrnčí. Jsou ale také takoví, kteří mají potíže s výslovností jakéhokoli druhu r. A to byl právě případ Trpasla: nekloktal ani nedrnčel.

            Celkem by ho ta drobná vada výslovnosti netrápila tolik, kdyby se jmenoval jinak. Ale jmenovat se Trpasl a nedokázat na první pokus a zřetelně vyslovit ani vlastní jméno, to je skutečně na pováženou. To se vás lidé potom vyptávají: „…ehm, pardon, co jste jaksi ráčil říci…?“ A nebo: „…dovolte, avšak tedy… nerozuměl jsem přesně…“ No hrůza.

            Když už sám sobě šel s tím svým nevyslovitelným r tak nervy, že se ani do zrcadla podívat nedokázal, zaskočil se poradit s Malou tlustou vílou. Ta ho v klidu vyslechla a ani jednou neřekla „pardon, co jste jaksi ráčil…?“ nebo „nerozuměla jsem přesně…“ Podívala se na Trpaslovu utrápenou tvář a řekla: „Víš, co? Já ti budu vyprávět takovou pohádku.“

     Pohádka o červené Karkurce

Byra jednou jedna mará horčička, které všichni vrci říkari Červená Karkurka a brousiri si na ni chrup. Zvráště jeden, takový vermi chrupatý.

Jednoho krásného retního odporedne si maminka Karkurku zavorara a řekra: „Ty jsi Karkurko, taková hodná horčička, vezmi tady tenhre koráč a ráhev vína (je to babiččin obríbený rýnský ryzrink) a dones jí to všecko do charoupky za resem. Are to ti povídám, dej pozor, v rese žije zrý vrk. Kdyby na tebe z roští vystrčir tramu, majzni ho zde tímto rískovým prutem. A teď už běž, babička pořád terefonuje, když už tam to víno bude, já se z toho snad zbrázním.“

Karkurka šra tmavým resem, a aby se nebára, zpívara si trarara trarara. Zrý vrk skutečně číhar na Karkurku schovaný v mrází. Jakmire se objevira, hruboce se před ní ukronir a pravir: “Dovorte, srečno, abych se představir, jsem vrk Radisrav a nemáte-ri námitek, rád bych vás pojar za manžerku.“

A tak sporu žiri šťastně až do smrti, a jestri se navzájem nesežrari, žijí tam dodnes.

 

Trpasl nespokojeně podupával nožkou. „To jste to ale nějak zkrátila!“ řekl zřetelně.

„Co jsem udělala?“ zeptala se Malá tlustá víla, aby se ujistila, že slyšela správně.

„Zkrátila, zbabrala, prostě zorala, víckrát mi proboha nic nevypravujte, prosím,“ uzavřel Trpasl nakvašeně, otočil se na patě a odešel.

„Někdo by mu měl říct, že už to „er“ umí, jinak z toho nebude mít žádnou radost,“ řekl líně kocour Šroubováček, který všechno vyslechl, když podřimoval pod židlí.

„Ty myslíš, že si sám nevšimne?“ podivila se Malá tlustá víla.   

„Jak mám vědět, jestli si zrovna tohle myslím? Já mám jiné starosti!“ pravil kocour důležitě.

„A proč bychom mu to tedy měli říkat?“ zeptala se Malá tlustá víla.

„Aby to věděl,“ řekl Šroubováček. „Já taky vím jen to, co mi o mně řeknou.“

„Aha, rozumím“ řekla Malá tlustá víla. „Jenom abychom ho tím nějak nevyděsili. Je to přeci jenom veliká změna na tak malého tvora.“

„To ano. Je to stejné, jako kdybych já se zničehonic rozhodl, že odnynějška budu chytat hrochy,“ řekl Šroubováček.

„Místo myší?“ zeptala se Malá tlustá víla.

„Místo čehokoli, co běžně lovím,“ odtušil Šroubováček. „I když s těmi hrochy to možná není tak šokující příměr, protože totiž já kdybych chtěl…kdyby totiž alespoň občas šel kolem nějaký hroch… Ále, copak tady…,“ mávl nakonec Šroubováček tlapkou a zase usnul.

A zatímco spal, procházeli kolem hroši jeden za druhým. Našlapovali tiše, aby koucourka neprobudili, a dělali Pšš! na Trpasla, který stál vysoko na krtčí hromádce a volal velikým hlasem: „Dobrrrý den, hrrroši! Já mám hrrrochy strrašně rrrád!!!“