BIBLIOGRAFIE

Život a cesta hrocha Obludvíka


Vydavatelství: Limonádový Joe
Vydáno: 2013

Pohádky pro dospělé a jejich děti. Kongeniálně ilustroval Petr Nikl.
  1. Jak se Prachzkříd bál automyčky

Ano, je pravda, že jakmile za ním zaklapla vrátka zahrady, hned se mu začalo stýskat po Plavunii. I když si ho pletla s prasátkem, byla to koneckonců báječná holčička, co se spolu navyváděli hloupostí, například když ležel na zahradě na břiše a Plavunie ho nakopávala jako míč, nebo když mu v pokoji na koberci malovala fixem na nos sedmikrásky a říkala mu něžně: Ty můj obludnej Obludvíčku, Obludvíčínku, ty trumpeto, ty nemotoro, ty pahrochu, ty Obludvisko, ty jeden Obludvíne obludná… chrochrochro… A tak dále. Ach jo…

Prožili jsme spolu nezapomenutelné chvíle, pomyslel si Obludvík, ale svět je veliký, ulice je dlouhá a pro jedno kvítí slunce nesvítí. A hned věděl, kam ho první kroky povedou. Už nám to trochu naznačila i srdceryvná slova jeho předchozí písně.

Na konci ulice stála nádherná, barevná, ušlechtilá a nesmírně výkonná automyčka. Obludvík ji zevrubně poznal, když tudy jednou s maminkou, s tatínkem a s Plavunií jeli na důležitou návštěvu autem (sám cestoval pochopitelně na zadním sedadle, k volantu ho tehdy ještě nikdo nepustil ). Co byl živ, pak o té myčce snil. Tatínek tenkrát prohlásil:

„Auto je už zas jako prase, takhle přeci k tetě přijet nemůžeme, dovedete si představit těch řečí…“

„Chro chro,“ komentovala Plavunie. A na ta památná slova tatínek zajel dovnitř!

Myčka otevřela tlamu a začala auto ze všech stran olizovat. To byla nádhera a krása nesmírná, Obludvík nadšením výskal, ale nebylo ho slyšet, protože Plavunie příšerně ječela, nikdo nevěděl, zda je to taky radostí, nebo hrůzou. Kolem oken se točily obrovské kartáče, odkudsi na auto stříkal šampón a potom proudy vod, potom mocnou silou funěl horký vzduch a na závěr přišel přeliv tekutým voskem. Obludvík z toho byl celý pryč a říkal si, že tohle by tedy chtěl někdy zažít, ocitnout se tak na místě toho auta, tam v těch mydlinkách a v péči kartáčů, to musí být něco jiného než nějaká přeháňka! Zkrátka jen jednou, jenom jednou si tak projet automyčkou a umřít, aspoň jednou jedinkrát, nic víc od života nechci! Jenom tím horkým voskem si nebyl jist.

V myšlenkách ho vyrušilo podivné stvoření. Ani tolik nekráčelo, jako se vznášelo, ani tolik neexistovalo, jako spíše vlálo.

„Kdo jsi?!“ vzkřikl neohroženě Obludvík.

„Jsem Prachzkříd,“ spíše zašeptalo, nežli promluvilo to stvoření. Vypadalo jako šedobílý obláček, nahoře širší nežli dole, ale vlnilo se a bez ustání tak trochu měnilo tvar.

Obludvík z jeho vzhledu ani z té odpovědi nebyl dvakrát moudrý, ale protože nechtěl dát najevo jakoukoli nevědomost, sotva opustil zahradu, zastrčil bojovně tlapky za kšandy a řekl:

„Výborně, já jsem zase Obludvík, jsem hrochem a jdu poznat svět, abych nelitoval. Nechceš jít se mnou?“

„Chacha,“ zaševelilo to stvoření. „Proč ne? Ale nebudeš se mě bát?“

„Proč?“ podivil se Obludvík.

„Všichni se mě bojí. Jsem totiž skutečný Prachzkříd!“ zašumělo to rádoby výhružně.

„Prachskřít? Ale co! Hroši mají odjakživa pro strach uděláno,“ řekl Obludvík. „Prachdudynecky, prachsakra a prach a broky!“ (Neměl sice docela přesnou představu, co ta slova znamenají, ale to se mu bude stávat častěji, však ještě uvidíme. V každém případě se mu zdála být slovy hodnými hrocha s velkým H právě v takové ošemetné situaci.) „A kde ses tady vzal?“ zeptal se zvědavě.

„No přece z kříd,“ jemňounce to vrklo a zanaříkalo.

„Skřít?“ opáčil Obludvík nechápavě.

„Ano. Prachzkříd! Chápeš?“ řeklo to naléhavě. Ale Obludvík jenom zavrtěl velikou hlavou.

„Podívej, támhle ten dům, to je školka. A představ si – v každé třídě jedna tabule! A když na ty tabule někdo kreslí křídou, já se z ní práším,“ vysvětlovalo stvoření trpělivě.

„Z tabule?“ opatrně se zeptal Obludvík.

„Ale ne, z křídy přece! I když ono vlastně… z tabule taky…“ uznal Prachzkříd po logickém zvážení. „Prach z tabulí a z kříd! Ha, co tomu říkáš?“

„Aha, tak Prachskřítek,“ začal Obludvík, ale nestačil větu dokončit.

„Ach já ubohý, ach já nešťastný,“ hořekoval Prachzkříd, „co jsem komu udělal, čím jsem se provinil, že nikdo nedovede správně vyslovit moje jméno… D, rozumíš, na konci je D, nikoli T. To je totéž, jako kdybys na tvaroh volal Tvarochu nebo na hloh Hlochu nebo… nebo…“ hořekoval a hořekoval. Bylo vidět, že nehořekuje poprvé. Měl to velmi pěkně nacvičené.

„Nebo na hrocha hrochu…?“ zkusmo doplnil Obludvík.

„Ach ne! … Právě že ne! To se těžko vysvětluje… Poslyš, kříDa, z kříDy, z kříD, tedy Prach-z-kříD! Chápeš už?“ spíše to dýchlo, nežli zvolalo.

„Naprosto,“ kývl Obludvík. „Moje bývalá přítelkyně, která bydlela nedaleko a jmenovala se Plavunie… ach jo…, zasnil se Obludvík a na chvíli se odmlčel.

„Co je s ní, povídej,“ jemňounce ho pobídl Prachzkříd.

„Aha…“ vzpamatoval se Obludvík ze snění a pokračoval: „Ta měla celou krabici barevných kříd a malovala jimi na plot okolo domu. Jéje, to byla paráda, to jsme se vždycky –“

„No vidíš!“ zajásal umírněně Prachzkříd.

„Ale tebe jsem tam, kamaráde, nikdy neviděl,“ dodal Obludvík zamyšleně.

„Možná to byly mastné křídy, které nepráší, s těmi já nemám nic společného,“ zaváhal Prachzkříd. „Je to jen velmi vzdálená přízeň z otcovy strany.“

„Možná,“ připustil Obludvík. „Ale to máš jedno.“

„Ano, je to jedno,“ špitl Prachzkříd.

„Hlavně že tu jsi, ať už jsi, kdo jsi, nebo nejsi,“ řekl Obludvík.

„Jsem, který jsem, a ty se s tím musíš nějak vyrovnat, jestli spolu máme jít poznat svět,“ řekl slavnostně a velmi tichounce Prachzkříd.

„Kdyby tys, Prachzkříde, věděl –„začal Obludvík, ale nestačil větu dokončit.

„Děkuji ti. Už je to skoro správně. I když pátým pádem voláme: Prachuzkříd. Kdyby tys, Prachuzkříd, věděl, tak by věta měla znít správně,“ opravil ho Prachzkříd velmi citlivě, aby se Obludvík neurazil.

„Hm…“ Obludvík se zmateně podrbal na tučném zátylku; ač hroch, z tohohle už začínal být jelen. A potom bez rozmýšlení pravil: „A já jsem zase třikrát promokl skrz naskrz!“

„Nic hroznějšího si neumím představit. To by byl můj konec. Ubohý hrošíku…“ zajíkl se hrůzou Prachzkříd a na chvíli se nad chodníkem roztočil v bílém víru, až se spolu s ním zvedl i prach z ulice.

„Jak to děláš?“ zeptal se se zájmem Obludvík. „To je dobré, to bych taky chtěl umět.“

„To by ses musel bát. Ale strašně moc. Bojíš se?“ otázal se Prachzkříd.

„Ani ti, člověče, ne,“ přiznal rozvážně Obludvík. „Jenom se mi někdy stýská. Třeba teď. Nebo i předtím. Vlastně skoro pořád. Chtěl bych zase do naší zahrady a do našeho pokoje… Jo, panečku, dneska dopoledne, to bývaly časy…“

„Aby tě nějaký malý spratek dál tahal za uši a mlátil s tebou o zábradlí?“ řekl pohrdavě Prachzkříd, který se zvolna vracel do své původní podoby.

„Cože? Ty znáš mou Plavunii?“ zaradoval se Obludvík.

„Ale ne… Jenomže chápej, všechny jsou stejné,“ vzdychl Prachzkříd. „Chceš se snad vrátit?“

„Ještě asi ne. To by bylo moc brzy. Nejdřív musím poznat ten svět. Abych nelitoval. Pak se uvidí,“ rázně odvětil Obludvík.

„A kde hodláš začít?“ tázal se zvědavě Prachzkříd.

„V myčce,“ opáčil Obludvík bez rozmýšlení.

„Cože!?“

„Ano, támhle v myčce. Byl jsem tam už jednou, víš, je to dávno, se svým minulým auťákem, ale pak jsem ho musel prodat, protože –„zamotal se Obludvík do vysvětlování.

„Jistějistějistě… Znám tyhle zkrachovalé manažerské příběhy. Ale se mnou nepočítej,“ znovu se do víru vyděsil Prachzkříd. „Myčka? Nikdy! To nepřichází v úvahu!“

„To nám ta cesta moc dobře nezačíná. Ale proč, příteli? Proč s tebou nemám počítat?“ otázal se Obludvík co nejlaskavěji, aby ho ještě víc nevystrašil a on se tou hrůzou nerozprášil docela.

„Řeknu ti to takhle… Vážím si toho, jak jsi mě nazval. Ještě jsem nikdy žádného přítele neměl, nebo mi nikdo nic nehlásil, nebo jsem si aspoň nevšiml. Ale považ, co by se asi stalo s Prachemzkříd, kdyby ho všechny ty hadice tam uvnitř začaly kropit a kartáče kartáčovat…“ pravil smutně Prachzkříd.

„No jo, to mě nenapadlo…“ souhlasil Obludvík. „Mně taky voda úplně nesvědčí, chci tam hlavně kvůli tomu sušení, to ti je fukéř…!“

„Pro mě je to prašť jako uhoď,“ málem se rozplakal Prachzkříd.

„Počkej… nebreč,“ konejšil ho Obludvík. „Vždyť myčka počká.“

„Vážně?“ otázal se s nadějí v hlásku Prachzkříd. „Ty bys to pro mě vážně udělal?“

„No jo, asi už jo, vždyť já taky… kolik asi já už mám na světě přátel kromě tebe,“ opáčil Obludvík. A po chvilce nadšeně dodal: „Víš ty co, my se půjdeme nejdřív někam najíst! Pak se uvidí. Mám tady opodál kámoše, pracuje v jedné sendvičárně, ten se o nás báječně postará, ostatně jmenuje se Vařihouska, to přece mluví za všechno!“

A tak se vydali na cestu. Obludvík kráčel poněkud těžkopádně zeširoka, jak byl ještě vespod nasáklý, Prachzkříd naopak lehounce jako motýl, vznášel se nad dlážděním a opatrně se vyhýbal mokrým Obludvíkovým stopám. Přesto ovšem velmi, ale velmi opatrně objímal hrošíka kolem krku tam, kde už byl plyš na povrchu sušší. A i kdyby nebyl, co je nakonec o trochu vlhkosti? Novému vztahu se přece musí něco obětovat. A tak šli a zpívali si:

Jak to ducha vzpruží

Když se tělo tuží

Ach mamičko

Ach má myčko

Když se dobrodruží

Když si světem plandám

Od Apenin k Andám

Ach má myčko

Ach mamičko

Však já jim to nandám!