Líbilo se mi u vás dobře
28.05.2009 - Už dávno nehorlím pro znovuzavedení českého jazyka do médií, zejména do FM rádií a nejrůznějších televizních stanic. To jsou místa, u nichž se musíme se ztrátou mateřštiny smířit a obětovat její krásu (jakož i hloubku myšlenky) rychlosti sdělení. Sorry, říkám krátce a rychle, ačkoli by se možná patřilo říci Je mi to opravdu líto, ale nevidím cesty ven.Když dnes zatoužím mluvit už jen a jen krásnou češtinou, pomyslím vždycky především na krajany v Užhorodu a vůbec v celé Podkarpatské Rusi, které jsem předminulý týden navštívil. Dostal jsem se mezi ně péčí ředitelky Českého centra v Košicích, doktorky Kateřiny Novotné, jejíž akční rádius v propagaci české kultury obdivuhodně daleko přesahuje hranice svěřeného teritoria. Sešel jsem se s užhorodským Klubem T. G. Masaryka, jehož členové na mne hleděli jako na svatý obrázek a hltali každé moje spisovné slovo.
Předseda Klubu Ivan Latko mne potom provázel městem a jako o překot mi ukazoval domy, jejichž architektura mile připomínala šťastné časy první československé republiky. (Ironií dějin v jedné z nejkrásnějších budov pracovala za sovětských časů místní KGB…) Zavedl mne dokonce i k mírně oprýskanému červenému požárnímu hydrantu na nábřeží řeky Už, který tam – plně funkční! - trčí z chodníku a nese pyšný letopočet 1930.
Musela to být opravdu šťastná léta, myslím si nejen já, ale především zdejší obyvatelé českého původu, jichž je v Užhorodu okolo 800 rodin! V klubové místnosti visí na čelní stěně mapa předválečného Československa i s apendixem Podkarpatské Rusi jako odkaz na dobu, kdy se jim dařilo nejlépe. Laskavá, maloměstsky provinční atmosféra města i mně zcela uhranula; dokázal jsem si představit, že bych v Užhorodu žil. Není to koneckonců od Prahy tak daleko, jenom něco přes 700 km.
Místní pamětníci si mezi sebou s jistou hořkostí vypravují jako vtip, kolik už se jim za život podařilo navštívit zemí, aniž by ovšem kdy opustili Užhorod: ČSR, Maďarsko, SSSR, Ukrajinu… Doufám jen, že už se žádným takovým způsobem stěhovat nebudou, i když pro současnou Českou republiku by zrovna tito ryzí a pracovití lidé s hlubokým vlasteneckým cítěním byli opravdovým požehnáním.
Když se mne potom ptali, jak se mi mezi nimi líbilo, potlačil jsem touhu vyhrknout krátce a rychle Super!, jež se mi dralo na rty, a jak jsem byl rozpačitý, v dojetí jsem odvětil komickou školní větou: Líbilo se mi u vás dobře. Doufám, že z ní krajané nebudou napříště vycházet při výuce spisovné češtiny…
