BLOG - ČLÁNEK

Za trochou totality

20.03.2008 - Cestovní kanceláře dneska nabízejí zájezdy všeho druhu. Někdy otevřeně, jindy skrytě - hledáte-li například v daleké cizině pohlavní styk s nezletilými nebo střelbu na ohrožené živočišné druhy, je potřeba dostat to pod nějakou přijatelnou hlavičku, jako je poznávání kulturních zvyků nebo odhalování tajemství přírody. Žádná cestovka však zatím nenabízí dovolenou „Za trochou totality“, aby si komunismem protřelý jedinec srovnal vzpomínky v hlavě a zase se mu doma do té věčné hry na demokracii chtělo. A přitom na Kubu jezdí jeden zájezd za druhým.

Já jsem si tam počátkem března vyrazil se svou nejoblíbenější cestovní kanceláří Člověk v tísni, abych mimo jiné navštívil několik členů nedávno vzniknuvšího ilegálního kubánského P.E.N. klubu. Byl to krásný a poučný výlet. Chodil jsem po návštěvách a konal dobro. (Vracel jsem tak alespoň zčásti to, co do mne a mých přátel bylo ze svobodných zemí investováno během osmdesátých let – i u nás občas někdo zazvonil a jen tak přinesl pár marek jako honorář, jako příspěvek na živobytí.) Pominu-li radost, kterou mi působilo dělat radost, zůstane ve mně především hrůza z toho, jakým způsobem režim zachází se svými odpůrci. Každá totalita je hnusná, ale ta kubánská je ve svém pokrytectví možná ještě hnusnější. Turisté se koupu v moři, pijí mojito a obdivují se noční Havaně, zatímco manželka těžce nemocného politického vězně má právo na dvě hodiny návštěv jednou za tři měsíce. Vždycky, když jsem vcházel do označeného domu a rozhlížel jsem se, jestli mě nesleduje policie, uvědomoval jsem si, jak jsem šťastný, že v Česku můžeme cestovat a že nejsme zavírání za to, co si myslíme. Pro začátek není potřeba víc.

Je ovšem zvláštní, jak některé reflexy nevymizí. Ještě v dobách, kdy se v ČSSR policie jmenovala věrolomně Veřejná bezpečnost, naučili jsme se mít z ní strach na každém kroku. V noci na ulici jsme se nebáli lupičů a násilníků, ale takzvaných strážců zákona. Tento pocit se člověku až nečekaně rychle vrátí. Když jsem po návratu z letiště odemykal dům, vzhůru naší ulicí zrovna pomalu projíždělo policejní auto. Sakra, blesklo mi hlavou po tom pěkném výletě, sakra, teď budou mrchy vědět, kde bydlím! Až potom jsem si všiml nápisu na dveřích Pomáhat a chránit a to mě trochu uklidnilo. Ale jen trochu.