Školní dějeprava
23.01.2008 - Učil jsem se s nejmladší dcerou dějepisná data nazpaměť. Nevím, jestli pro dítě povinné základní školou je právě tohle ten nejlepší způsob, jak pochopit historii, ale řekl jsem si, že tu nejsem tu od toho, abych učitelům boural osnovy. Vyslovím datum, ona přiřadí událost. A naopak. A tak pořád dál a znovu, chronologicky i na přeskáčku, dokud to nebude bez chyb, ať to sviští. Dějiny okolo mě taky svištěly.Časový rozptyl a zjednodušení historie je na základní škole ohromné (aby to ty natvrdlé děti pochopily…) – na jedné stránce se stýkala Velkomoravská říše s protektorátem, doba Karla IV. se vstupem do Evropské Unie. Mezi tím se nacházelo ještě pár dalších časových údajů, holý základ, nic, co by se soustředěný šimpanz nedokázal naučit během deseti minut. Ale dceři se to pořád pletlo: nástup fašismu a pád fašismu, nástup a komunismu a pád komunismu, vstup do NATO, rozdělení republiky… Že by ji to nebavilo? Hrůzná představa! Takhle pohrdat vším, co jsem prožil!
Snažil jsem se ovládat emoce, když otráveně situovala konec komunismu do roku 1968, kam přece sakra patří vznik federace! (O vpádu armád Varšavské smlouvy v tomtéž roce se ovšem školní materiály nezmiňovaly, mám se znepokojovat nebo nemám?) Kromě memorování jsem tedy nakonec musel tu školní dějepravu trochu vylepšit – dodal jsem sovětskou okupaci, lehce jsem načrtl padesátá léta, zmínil jsem se o husákovské konsolidaci. Myslím, že jsem to ubohé dítě dočista zmátl, když jsem navíc zakončil citátem, že „dějiny nás poučují o tom, že nás dějiny o ničem nepoučují“.
Až později mě napadlo, zdali naše studijní námaha nebyla tak trochu zbytečná, protože vysvědčení už je stejně definitivně napsáno. Nahlas jsem pravil, abych rozptýlil vlastní pochyby, že se přece neučíme kvůli známkám, nýbrž kvůli znalostem! Poněkud otřepané, viďte, milé děti. Ale co chcete od člověka, který téměř polovinu dějepisných osnov prožil na vlastní kůži?
Deník 24.1.2008
